Já toho k 17. listopadu 1989 bohužel mnoho nemám

Také bych rád přispěl nějakým zajímavým článkem, ale já byl v té době bohužel na vojně hluboko na východním Slovensku, kde se k nám ty informace dostávaly jen velice problematicky.

Jediný trošku zajímavý moment byl, když gumy (neboli důstojníci) začaly plašit, že je asi kontrarevoluce a měli jsme nonstop bojovou pohotovost (což pro nás sloužící v Sabinově, tzn. vojenské věznici, bylo do té doby prakticky něco zcela neznámého). Dokonce nám v tom období zakázali a zamkli i televizi ve společenské místnosti PŠM (politické školení mužstva) a to včetně do té doby naopak vždy povinných Televizních novin u kterých

se jinak dokonce kontrolovala docházka a neúčast byla trestána.

A ještě jednu pikantnost si z toho období pamatuji, do té doby se důstojníci (až na pana podplukovníka Stříbrného, což byl opravdu PAN důstojník jak z první republiky

- i takoví se v socialistické armádě kupodivu našli a ostatně je jediný, jehož jméno si dodnes pamatuji) hrozně rozčilovali, když jsem je oslovil "pane majore, poručíku atd." a trvali na soudruhovi. Když se to otočilo, tak jsem jim konečně začal říkat "soudruhu" a nelíbilo se jim to zase.

Pak se uvolnily hranice a já jako vojín ZVS (základní vojenské služby) v rámci Varšavské smlouvy dostal opušťák. První co bylo, že jsem se doma převlékl do civilu (což bylo zakázané, ale dělal to prakticky každý), vzal pas a jel se vlakem podívat do Vídně (tehdy jsme jako vojáci nesměli ani do NDR, natož na západ), protože jsem tehdy měl ještě strach, že to tak komouši nenechaj a bude zase další nové období normalizace. Takže jsem se chtěl alespoň jednou v životě podívat do mé (díky Haškovi i Cimrmanovi) milované Vídně. A přiznám se, že jsem tehdy opravdu hodně váhal, zda se vůbec ještě chci vracet. Ale vrátil jsem se.